Harry Bo a ztracená hvězdička

Bylo – nebylo, v jednom malém domečku na okraji města žil kocourek Sphynx jménem Harry Bo. Neměl hebký kožíšek jako ostatní kočky, a tak si občas myslel, že je jiný. Jenže jeho kůže byla jemná jako samet a jeho velké oči zářily jako dvě hvězdičky na nočním nebi.

 

Jednoho večera, když Harry Bo seděl na parapetu a tiše pozoroval hvězdnou oblohu, zaslechl šepot. Hvězdičky si mezi sebou povídaly. Kocourek nastražil ouška – a tu jedna hvězdička na něj zablikala:

„Harry Bo, pojď s námi na cestu. Jen ty, se svým velkým a odvážným srdcem, nám dokážeš pomoci.“

Než se nadál, ocitl se Harry Bo na měkkém obláčku, který ho nesl vysoko nad střechy města. Hvězdičky jej dovedly k jedné ztracené hvězdičce, která nedokázala najít cestu zpátky na oblohu. Byla smutná a bála se, že zůstane navždy sama.

 

Harry Bo k ní přistoupil, zahřál ji svým teplým tělíčkem a jemně zamňoukal:

„Neboj se, maličká. Já tě obejmu a společně tvou cestu najdeme.“

A opravdu – hvězdička v jeho náručí začala zářit jasněji a jasněji, až její světlo přivolalo vítr. Ten ji zvedl, zatočil s ní a donesl ji zpátky mezi její hvězdné sestry.

 

Když se Harry Bo probudil, ležel opět na svém parapetu. Od té chvíle ale věděl, že na obloze není nikdy sám. Nejjasnější hvězdička mu každou noc zablikala – jako poděkování za jeho laskavé srdce.

A tak už Harry Bo nikdy nepochyboval o tom, že být jiný znamená být výjimečný.

 

A jestli právě nespí, pak dodnes kouká na hvězdy a sní o dalších kouzelných dobrodružstvích.